Nejsou to jen prostí, nenároční a dávno zapadlí „ludé“, které jsem kdysi znal; je to hlavně milý můj rodný kraj, kterému patří všechny mé vzpomínky - veselé i smutné. Vzpomínky na ta nejkrásnější léta bezstarostného a ničím nespoutaného dětství „chudobného ogara“, prožívané kdysi ve stínu kopce Junákova, za šumění čisté horské Bečvy, v kraji od Jarcové až k Choryni. Proto jsem těchto několik povídaček napsal jednak pro svoji potěchu a snad jsem jimi i několika lidem, kteří mně dobře rozuměli, učinil trochu radost. Pokusil jsem se neskresleně oživit některé vzpomínky na lidi, kraj a dětství. Snažil jsem se použít dialektu, toho, jakým jsem my ogaři mezi sebou mluvili, vyhýbaje se museální valaštine. – Rovněž nepokládám těchto několik „povědaček „ za literární dílo; je to spíše knížečka, která se tak někdy – třebas v „nedělu odpoledňa“ – když není se čeho chopit – přečte, a zase odloží.
Tož nemějte mně to za zlé!

Jožka Baruch