Jožka Baruch: Gatě na nedělu

Ogařiska na dědinách, šak aj v městoch – nenosá spodních gatí, a kdyby nemuseli, tož by ani vrchních gatí nenosili. Takový ogarec musí byť moc rád, gdyž mu maměnka kupjá na jarmarku cajkové gatiska, raz za rok, - o Bartoloměju – a to už potem má celý rok pokoj. Tož s týma cajkovýma gaťata je to takové: Ve všední deň sa v nich chodí edem tak, v nedělu sa trochu vyprášá a opucujú z blata a móže sa v nich jíť aj do kostela na hrubú. Cajkové gatě sú jináč velice dobré, edem že v celku dlúho nevydržá. Napřeď – asi tak za měsíc nebo za dva, začíná z nich pomalu vylézať zadek, potem hned sa začnú klubať kolena a dolú sa začnú třapiť. Tož tu řiť zalácú maměnka pjekně nejakú latú, na barvě moc nezáleží, třebas modrú lebo zelenú, - takú, jaká je při ruce. Koleniska jak by dal a to rozstřapené sa zahrne a není nic viděť, nebo sa to strčí do bot, a je to zasej dobré.

Tož trápení s gaťama je veliké a gdo by sa eště zlobil ze spodňákama a kupoval takovú darebninu? Ogařisko až vyroste, až začne vydělávať grejcary, tož ať si kúpí třebas co chce, - ale dokel sa nežení, lebo nejide na vojnu, má na takové ledajaké ciráty času dosť.

Tož tak, jak všeci chudobní ogaři, aj já sem nigdy spodňákú neměl, ani po nich netúžil, ani sem nevěděl, že sa nosá nebo majú nosiť. Ale jednúc maměnka donesli domú takové pjekné bílé spodní gatiska; komusi byly malé, tož sem jich podědil. Vyskúšal sem jich hneď, byly ně akorát – pjekné, bílé, laty na nich nebylo, dolú sa zavazovaly na šnúrky. Tož tady ty gatě si pjekně schovaj, máš jich na nedělu do kostela, povědali maměnka. Gatě sem pjekně schoval do truhly v kuchyni a těšil sem sa, jak v nedělu ně budú všeci ogaři záviděť, co mám na sobě za novotu.

V nedělu, staňa skoro ráno, naviksoval sem si boty, kabaňu vyprášil dobře venku o trnku, oblek sa do nových spodňáků, zavázal dolú šnúrky, popadnul kancionálek a hajdy do krasenského kostela. Bylo to od nás z „Cimburku“, gde sme bývali, dosť velký kúsek. Z dolních dědin, Byniny, Mčenovic, Přitluka šli též ludé do kostela, buď do krasenského nebo až do města; a zdálo sa ně, že sa jaksik divně na mňa dívú. No šak edem sa dívajte, takých gatí beztoho žádný nemáte – sem si pomyslél a za malú chvilu byl sem už v kostele, u oltářa mezi ogary, tam bylo naše místo. Tam sa muselo klečať, ale já, abych gatí nezamazal, sem si edem čapnúl. Ogaři nekeří sa hneď začli smíť, ale oni sa smíli pokaždej a všeckému, tož sem si myslel, že beztoho ně edem záviďá…

U nás doma v ten čas, dívú sa stařenka na lavku, gde ležaly moje vrchní cajkové gatě a pravjá maměnce: Ty, Haňo, že ten ogar šel do kostela bez gatí, edem tak v tych spodňákoch, na mú milú dušu – a šel! – maměnka sa chvilu dívú na gatě, chvilu na stařenku a popadňaci dutky, přichystali si jich na okno.

Po mši a po kázání vyhrnuli sme sa všeci ogaři aj děcka z kostela ven, na tu stranu k „Cimburku“ sem šel edem já sám a spomínal, co pátr Jozef povědal při kázání, - kdyby sa ňa na to doma ptali, - ale nemoh sem si už spomenúť. – Přijďaci až skoro k „Cimburku“, eště sem si obletěl dokola Brožovu dětělinu, estli v ní nejsú náhodú motýli. Byli tam. Žluťásek řešetlákový, paví oka, babočka žahavková, běláskú pylno, ale co je po běláskoch? – perleťovec tam rozvíral a zavíral křídla – a ježišmarja – otakárek! Tož za tým sem sa rozutíkal, ale gdepak, uleťal, nepočkal. – Bylo pjekně, teplúčko, vě žňách, - těšil sem sa v duchu na oběd, na polévku ze šefránem, takú voňavú; ta byla dycky edem v nedělu…potem odpoledňa na Bečvu, na kúpání. – Ale teho otakárka musím si chytiť, kdyby nevím co bylo. No šak až odpoledňa.

U živého plota před „Cimburkem“ začli ňa vítať stařenka“ No, počkaj, tak sa chodí do kostela – ve spodňákoch? Šak maměnka ťa naučá v kostele pískať! V kuchyni přivítali ňa aj maměnka a dutky rajtovaly po zádoch hlava nehlava. Bylo ně to divné, dyť přecaj ty gatě byly edem na nedělu a do kostela.

 

Jožka Baruch: Tesknica

sú ti ludé z poza Junákova porozlézaní po celém světě. Šak aj do Prahy nekeří nalézli a plantajú sa tam po úřadoch, po ulicách a po hospodách. – Nájspěš jich natrefíš v hospodě; v kostele jich nenajdeš. – Tož sedí si, sedí též jedno takové obstarožní ogařisko, s hranatým ksichtem a neoholenú bradú, sedí si jakoby nic – pjekně za stolem v pražskej hospodě, popijá borovičku nebo něco jinčího, co sa hodí piť, kúří jak komín Janyškovej fabriky a přemýšlá…

Chytá ho pomálu taková jakási tesknica po kopcách, lesoch, šindelových střechách, po polách dětěliny a ohnice a po planých hruškách… no, ináč řekňaci, chce sa mu domú, tam, gde jako malý ogarec vyróst. A čím tak deléj popijá, tým vječí tesknica ho chytá; - borovička začíná voňať lesama a jalovčínkama, v kúři tabáku začínajú sa mu mihať motýli a čmeláci a v hučaní hospodských řečí šumí mu pjekně Bečva a přeskakuje kaménky jak gdesi u Choryně…

No, - spať eště nepújdu, to né, praví sám k sobě, - ale až sa trošku přespím, hneď zapakuju a pojedu. Času budu měť dosť, šak za sedum hodin sem u Bečvy. Rukú přejede neoholenú bradu, trochu protře zakúřené oči, dá si eště jednu, zapálí si cigaretu a přemýšlá dalej. – No, asi tak týdeň si odpočinu. Pojedu hneď ráno rychlíkem, odpoledňa sem tam a hneď vysedňaci z vlaku, pújdu sa okúpať pod železný most. Bývať budu tam a tam, přes město rači ani nepújdu, nigdo nemusí nic věděť, - potem zahumením pújdu okolo obory na Domorac lebo třebas na Junákov nebo k Juřinskému stavu a potem do Choryňského lesa. Tam si lehnu do mechu a budu ležať nebo si lehnu na mezu do trávy a budu hleděť na mračna, nebo si lehnu u břehu a budu hleděť do vody na ryby. To bude tak nájšikovnější, to si pjekně odpočinu. Trnky začínajú modřať, jabka žúltnúť, to si negde u cesty nejaké utrhnu, - kúřiť nebudu moc, škoda kaziť čistý vzduch. – Aj sa třebas vyspím negde na húře na seně – No, - aj trošku borovičky neuškodí si vypiť, třebas v Poličnej nebo na Juřince, šak budu viděť co a jak. Týden to přecaj vydržím nic nedělať, edem tak lozit po kopcoch a válať sa v trávě, - potem zasej hybaj do práce. No ja, tak už to udělám, nikomu nebudu praviť nic a pojedu hneď zítra… edem, edem jak to bude z grejcarama? Nijak ně to včil neukazuje, sákryš, že sa tam zasej nedostanu, že to bude zasej jak loni! – no beztoho co našpekulíruju, gdyž sa nedá bez grejcarú nic dělať. Chyba až na vesno, až začnú rósť na lúkách klepáčky a kvécť stromy, no jo, až budú na Kotlině kvécť hrušky a špendlíky a ve Vrbjú to bude pučať a zeleňať. No, nejak to už vydržím přes tu zimu tady, a gdyby sa snaď stalo a zasej to nešlo, - tož na podzim jak začnú trnky modřať, pojedu jistě, ale to už doopravdy.

- Tož dajte ně eště jednu borovičku, ale tuplovanú a černé kafe! Měl sem takové hlúpé myšlénky odjeť, - ale nepojedu včil nigde. A tož taková tesknica sa musí, panečku, trošku zapiť!