Text k 100. výročí narození Jožky Barucha od PhDr. Tomáše Mikulaštíka

Před sto deseti lety, 28. července 1892, se ve služebním bytě staniční budovy Krásno nad Bečvou narodil v rodině železničního zřízence jako nejmladší z pěti dětí pozdější malíř Jožka Baruch. Dýmající lokomotivy se staly tajemně fascinujícím pozadím jeho prvních dětských her. Bohužel nikoli na dlouho. Matka mu brzy zemřela a když mu bylo pět let, osiřel úplně. Vyrůstal pak u stařenky a nevlastního staříčka na Juřince a „Na Cimburku„ u krásenského hřbitova (obě místa jsou dnes součástí Valašského Meziříčí). S laskavým humorem i s trochou nostalgie sepsal vzpomínky na dětství, školní léta a mládí ve svých knížkách (bibliofiliích), které také doprovodil charakteristickými ilustracemi. Vzpomínal na své učitele: Šilhu, Weingarta a Janáčka (bratra slavného skladatele), kteří tak zvaným poledňákům – dětem, které měly daleko domů a zůstávaly přes poledne ve škole – půjčovaly knížky a časopisy. Tam jsou kořeny Baruchovy lásky k literatuře, tehdy se počal projevovat také jeho výtvarný talent a kreslířské nadání. Na studium však nebylo pomyšlení, a tak aby byl své doposud jen nejasně uvědomované touze po výtvarném vzdělání co nejblíže, odešel Jožka Baruch po ukončení základní školy do učení k malíři pokojů do Nového Jičína. Vydržel tam, v německém prostředí, jen šest týdnů a vrátil se do Valašského Meziříčí, do tiskárny bratří Chrastinů. Když se však za celý rok k odborné práci ani nedostal, odešel i odsud. Další rok byl u řezbáře Františka Brumovského. Moc se mu tam líbilo – kreslení i práce s vonícím dřevem – všechno bylo tak zajímavé, že to zanechalo nesmazatelnou stopu i v jeho pozdější tvorbě; bohužel však jeho mistr měl málo zakázek a tak se často stávalo, že ani neměli co jíst.

Po učednických letech přešel tam, kde mohl získat skutečné základy pro uměleckou tvorbu – na c. a k. státní odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, kterou za tři roky absolvoval jako figurální a ornamentální řezbář. (Tato škola, založená v roce 1874, byla první uměleckou školou na Moravě přesto, že jejím cílem bylo vychovávat spíše kvalifikované řemeslnické mistry.) S podporou dobrých lidí (např. ředitele Jubilejní zemské gobelinové a kobercové školy ve Valašském Meziříčí malíře Rudolfa Schlattauera) se pak dostal na pražskou uměleckoprůmyslovou školu. Nestudoval však řezbářství nebo sochařství, jak by se dalo předpokládat z jeho předchozího vzdělání, ale malířství. První dva roky u profesora Emanuela Dítěte a jeho asistenta Arnošta Hofbauera, do třetího ročníku nastoupil k profesoru Františkovi Kyselovi do oddělení ornamentální malby. Nastala však světová válka a ta znamenala i pro Jožku Barucha přerušení studia. Narukoval a za válečných peripetií poznal mnohá místa severovýchodní části monarchie. Jistou dobu byl také dokumentárním malířem u sborového velitelství v Krakově a seznámil se tam s mnohými významnými díly polského malířství. Po válce, už v Československé republice, se vrátil na uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, kde po tři léta ještě pokračoval ve studiu u profesora Kysely, jehož speciálka byla nově zaměřena na malbu a grafiku.

Grafika, a z ní zejména dřevoryt, se pak stala Baruchovou nejvýznamnější, ba takřka jedinečnou výrazovou formou. Také jeho obrazy a kresby jsou pojednány zřetelně graficky. Dokonce i jeho gobelíny mají charakteristický liniový styl a přesně vymezené barevné plochy, typické pro jeho dřevoryty. Výrazně připomínají práci řezbáře, která je jeho původním uměleckým oborem. Baruchův specifický výtvarný styl se vlastně brzy po absolvování školy ustálil ve výrazné liniové kresbě, ornamentálně pojaté kompozici a sochařsky (resp. řezbářsky) modelovaných tvarech. Charakteristické pro něj je střídmé používání barev, které jsou často je jakousi pointou graficky cítěného zpracování námětu.

Jožka Baruch měl sice nadmíru tvůrčího talentu, naprosto mu však scházel talent obchodní a tak se po absolvování uměleckoprůmyslové školy probíjel všelijak. Zejména dělal tak zvanou užitou grafiku: plakáty, reklamní tiskoviny, výtvarné návrhy, úpravy a ilustrace knih. V letech 1929 – 1942 byl instruktorem Ústavu pro zvelebování živností a vedl kreslířské, hračkářské, řezbářské a soustružnické kurzy nejdříve na Slovensku a později i v českých zemích. Byl také redaktorem uměleckého měsíčníku „Drobné umění – Výtvarné snahy“ a spolu s přáteli se pokoušel vydávat revue „Umění v řemesle“. Trvalé zaměstnání, například místo profesora na grafické škole, však odmítal a své úsilí soustřeďoval na kresbu a grafiku.

V Baruchově tvorbě můžeme nalézt dva základní inspirační zdroje. Prvním z nich je dětský svět. Nebylo mu dopřáno prožít dětství se svými rodiči, přesto však na tato léta vzpomínal rád jako na nejšťastnější dobu svého života. Odkaz generací přijímal zbystřeným zrakem osiřelého dítěte a zpodobil výtvarně i literárně v nesčetných postavách a figurkách z rodného kraje. Dětský svět viděný v neostrém zrcadle idealizujících vzpomínek zůstal jeho nejdůležitější tvůrčí jistotou.

Druhým úhelným kamenem Baruchovy tvorby je literatura. Velká část jeho díla je nějak spjata s knihou – buď bylo literárně inspirováno, jako například mnohé z jeho kreseb, nebo se Baruch přímo podílel na výzdobě knih ilustracemi, úpravou titulu, návrhem obálky, grafickými iniciálami. Velmi často a rád také vytvářel exlibris. Jedna kniha a jeden básník ho však dokázal oslovovat stále znovu. Od dvacátých let až do konce svého života nalézal inspiraci v díle Petra Bezruče a dnes by jen velmi těžko šlo spočítat, kolik kreseb a grafických listů s námětem ze Slezských písní vlastně Jožka Baruch vytvořil.

Malíř Jožka Baruch zemřel 22. listopadu 1966 v Praze, kde prožil většinu svého života. Podle jeho přání jsou jeho ostatky uloženy na krásenském hřbitově. Navždy se tedy vrátil do míst, z nichž kdysi vyšel, do kraje, kterému patří celým svým dílem.

PhDr. Tomáš Mikulaštík