Ak. mal. Drahomíra Dvořáková-Baruchová
Hrst vzpomínek
Beseda Valašského krúžku v Praze v roce 1968
Text též publikovaný v příloze Kulturního zpravodaje
města Valašské Meziříčí z roku 1975
Dovolte mi, vážení přátelé, abych zde zavzpomínala na svého otce, malíře Jožku Barucha. Mé vyprávění nebude brilantní, jen upřímné. Týká se věcí prostých, ale pokud k vám zazní z mých malých příběhů, spíše úsměvných, i nota lyrická, budu vědět, že jste mi dobře rozuměli. Vzpomínáme doma na otce denně, vždyť okřídlené věty, které pronášel, žijí u nás stále dál. Byl člověk skromný, ale pečlivý, ažpuntičkářsky dbalna neměnný pořádek věcí. I zevnějškem byl, jak se mi zdálo, stále stejný.
Postavu měl statnou, obličej příjemný výrazem, snad pro důvěřivé oči, Měl hladce sčesané vlasy, kolmé čelo, velmi široký, rovný nos a zvlněná ústa. Figury, které kreslil, měly jako on široká čela, hlavy s rovným temenem, hranatá těla, jeho postavy žen nebyly ani líbivé ani křehké. Když taťka kreslil, bylo to, jako by vyřezával. Pracoval na stole, desku opřenou o starý dřevěný penál. „Jsem na tom lepší než Mikoláš Aleš“, říkal, „ten měl desku opřenú enem o kuchyňský hrnec“.
Skromně jedl, měl rád polévky, kúštěk masa a zeleninu. V čočce musel být česnek, pivo točené přímo do půllitru a bylo-li lahvové, tedy pouze v červených lahvích. Přesně ve dvanáct usedal k obědu, večeřel v šest. Jakýmsi řízením osudu objevil vždy na stole zapomenutý špendlík (u nás se stále šilo). A jeho tak dráždila poťouchlost věcí, „Mléko je svinstvo“, říkal – ne že by proti mléku něco měl, ale vždycky je rozlil. Dalším jeho rčením bylo: „V každé hospodě otravuje jeden ožhralý lebo aspoň jedna mucha“. Pokuřoval svoje cpanika. Nacpávání, to byl jeden z obřadů, u kterého jsem ho směla – na rozdíl od holení – v dětství sledovat. Stářím ztmavlá plechová krabička od purzičanu, do které pečlivě rozdrobil dvacet cigaret, nacpávač a dutinky výhradně „Destila“. Stále slyším známý povel: „Čáčuro, už uvažuj, skočíš mi dolů“. A předložil tvrdou kartku s téměř kaligrafickým záznamem:
10 známek a´60 hal.
Dutinky „Destila“
20 startek
2 roličky papíru á 2,20 Kčs
Úhrnem
= 6,-Kčs
= 1,80 Kčs
= 4,-Kčs
= 4,40 Kčs
16,20 Kčs
Pro mne, která jakživa nevím, co kolik stojí, to bylo nutné, abych vůbec dokázala přinést správně nazpátek. Ale psal to tak pokaždé. I mamince.
Zdrojem veselí bývalo počítání mých domácích úkolů. Jelikož jsem zdědila matematický antitalent po octi, bylo nabíledni, že ani on, ani já se do výsledku nestrefíme. Přirozeně. Každému to vyšlo jinak. Zachránila to vždy maminka. Jako malý důkaz našeho matematického důvtipu uvedu, že se nám vlastně nikdy nepodařilo vypočítat obytnou plochu našeho bytu. Taťka byl naštíru i s násobením. Pětkrát tři si psal pod sebe a sečetl. Klasické bylo jeho počítání pro hazardní hře žolících. Sedm a osm je čtrnáct, je patnáct. Prohrával strašně. Maminka už dělala úmyslné chyby, ale marně. Jednou byli v létě šest neděl na Bystřičce u Vaculínů a těch šest neděl pršelo, ba lilo. Našim místo malování a sbírání hub zbývaly jen žolíky. Ani tehdy se z taťky nestal obratný hráč, byť držel karty v ruce i ve snu.
Taťka mnoho pracoval. Byl pilný, pečlivý, kreslil pozorně, nic neponechal náhodě. Když sledoval mou práci, chytal se za hlavu: „Kdyby tě tak viděl Hynais!“ Nad mými skicami konstatoval: „Naše Dáča – rychlopalné dělo.“ Když přicházel ve svém klotovém pracovním plášti k večeři ze zadního pokoje „ateliéru“, vždycky říkával“ „Již jsem dost pracoval.“ Volil důsledně vznešené věty z bible; ilustroval tehdy výjevy ze Starého i Nového zákona a dodával: „Tak jsem dnes zas udělal dvanáct židů“. České nebe, obrázek českých světců pro objednatele Pátera Šímu z Křižanova, dokončil, pečlivě zabalil a odnesl na poštu. Poštovní průvodka má datum 22. listopadu 1966. Ten večer taťka zemřel.
Co pamatuji, vycházel jednou týdně do Prahy, to znamená do města – u nás ve čtvrti by do hospody nešel. Nikdy to ale nebylo v neděli,. Brzo z večera usedal U Schnellů na Malé Straně a to posezení zakončoval ve vinárně. V Makarské, U Zpěváčků, U Konšelů. Vypil „baňu“ červeného vína a ovšem i „baňu“ minerálky. Nikdy nic nejedl. Když už musel, jako třeba při pobytu v Meziříčí, byl z toho vždycky trochu malér. Vzpomínám, jak vyhuboval číšníkovi v hotelu Přerov, že si objednal kachnu a nikoli netopýra. V Praze měl s sebou z domova nanejvýš pár škvarkových placek a ty mu ještě (před večeří) snědl herec Soukup, proslulý svým apetitem. Taťka měl radost, že mu tak chutná. Protože domů dorazil vždy pozdě (nejel nikdy taxíkem, jenom noční tramvají se čtyřicetiminutovým intervalem), měl ten druhý den „noremní“. Přiznám se, že později, za studentských let, když i já jsem podnikala své večerní výpady – říkal: „Dáča je celý den zdechlá, ale jak se setmí, tak ožije a vyletí jak noční hmyz“ – častokrát jsme se v té poslední noční nebo i první ranní tramvaji potkali.
Taťka opravdu rád popíjel. Dobré víno, slivovicu, borovičku. Byla to ale jeho jediná slabost. Kajícně vždy přiznával: „Tož jsem zas byl v kyblu!“
Celý život měl naprostou osobní volnost. Dokonce odmítl nabízené místo profesora na grafické škole s tím, že se jiní na to hodí lépe. A snad tomu i věřil. Učil mě nechlubit se, nebýt nikomu nic dlužen, nelhat, milovat zvířata a pěkné knížky. Jen hudbě nerozuměl. Výjimkou byly valašské starodávné písně, které i vroucně zpíval. Nevím, jak mohl vydržet mou klavírní výuku, která byla, upřímně řečeno, utrpením i pro mne. Později, když jsem objevila moc opravdové hudby, zlobíval se na můj hlučný gramofon. Jednou jsem přehrávala V. Beethovenovu symfonii, poptal se, co to je a pravil: „Ten Beťas nemůže pořád skončit!“ A skutečně, poslední věta má několik vrcholů. Jindy ale, když zaslechl Bachův Braniborský koncert, prohlásil: „Tož to jo, to je pěkná pěsnička.“ Nechodil ani do divadla, ani na opery, dokonce ani do biografu. Filmy mu připadaly naivní a zdlouhavé. Jediné, které zhlédl, byly: Táta dlouhán s Mary Pickfordovou, Neviděli jste Bobíka (protože to bylo o psu), Kdyby všichni chlapi světa a Norimberský proces. A ten až v televizi. Koupili jsme televizor teprve v roce 1965. Taťka, aby si moc nezadal, díval se na půl oka ze židle, postavené na práh dveří do ateliéru. Nikdy se pohodlně neusadil (jako ve vinárně) a jak se mu něco nezdálo, hned prchl. Obzvláště si ošklivil tehdejší obrazovou znělku televizních novin, stylizované otevírající se oko: „Zas ta škebla – brrr!“ a zakrýval si rukou oči.
Děsil se hluku, slávy, velkých shromáždění, přílišné chvály a skřehotavých hlasů. Ukrýval svoje starosti i nemoc, nikdy ne peníze. Neušetřil za celý svůj pracovitý život ani krejcar a majetkem pozemským vskutku neoplýval. Slýchala jsem od jeho mnohem mladších přátel, jak za ně taťka často platíval, když studovali. Sám za sebe nenechal zaplatit nikdy.
Nepotrpěl si na parádu, nesnášel okázale oblečené lidi. Věci módní ho nezajímaly, ať v životě či v kumštu. Technickým vynálezům nerozuměl. Jednou jsem mu z legrace věnovala fotopřístroj Pionýr, lekl se toho jako časované bomby. Nerad dokonce i telefonoval. Vyřizoval věci po starosvětsku. Byl konzervativní, spokojen s tím málem, co ho obklopovalo Věci měl dlouho, necítil potřebu měnit je za nové nebo hezčí. Měl starou mosaznou lampu, jejíž před padesáti lety rozbité stínidlo nahrazoval padesát let jakousi rourou z kreslícího papíru, stojánek na umyvadlo, dřevěnou bytelnou kazetu na holící potřeby, lupu s želvovinovou obroučkou, vyhlazené, kdysi vroubkované plechové pouzdro na cigarety, štokrle, které dosud zaujímá své důležité místo v naší zadaptované domácnosti. To byl jeho pozemský přepych. Obdivoval spíše bohatství ducha. Hodně četl, cestopisy a hlavně poezii. Miloval Vrchlického, Machara, Březinu, Seiferta a ovšem Bezruče. Znal celé básně nazpaměť a musím říci, že jsem nikoho nikdy neslyšela lépe recitovat Stužkonosku modrou.
Když jsem byla malá, vykládal mi večer pohádky, Staré pověsti české, o cizích krajích, bájných zvířatech, o Kolumbovi. Pozvedal tím natolik mé sebevědomí, že prý když jsem se v šesti letech poprvé zamilovala, rozhodla jsem se skoncovat se svým citem jen proto, že „on“ nevěděl, kdo byl Kryštof Kolumbus. Později jsem vždy taťku ráda poslouchala, ať vykládal cokoli. Byl dobrým vypravěčem, měl osobité názory na lidi a mnohdy mi svou trefnou poznámkou otevřel oči. Odhadoval lapidárně a s konečnou platností. Říkal každému do očí, co si myslí, nebyl vždy zrovna taktní, ale kdo vydržel jeho invektivy, musel mu nakonec dát za pravdu. Svým přátelům, které měl rád, se nikdy nezpronevěřil. Co slíbil, dodržel, a vždy byl zklamán, když jiní neudělali totéž. Každoroční trápení měl se svým přítelem, tiskařem Bujárkem. Novoročenky měl taťka vyryté už v listopadu a týden za týdnem věřil slibu pana Bujárka, že to jistojistě bude vytisknuto v úterý. Těch úterků byla vždy dlouhá řada a netrpělivost taťkova rostla. Když konečně novoročenky byly, zapomněl na vše a příští rok zase důvěřivě očekával, že Bujárek přinese novoročenky v úterý.
To, co říkám, pamatuji, ale mnoho znám jen z vyprávění. Taťkova mladá léta vypadala asi jinak. Měl mě jako jediné dítě, když mu bylo dvaačtyřicet. Pamatuji ho tedy jako člověka již zralého, který vyzkoušel, co mu v životě vyhovuje, a toho se držel. Nejstarší mé vzpomínky jsou z doby, kdy mě jako dvouletou vodíval každou neděli do zoologické zahrady. Cestou jsme se nezapomněli zastavit u bílé kozy, která se pásávala v Troji a o níž jsme snad oba věřili, že je to koza pohádková. Měl zvířata rád, poznal každého brouka a motýla, dokonce měl známou jednu užovku. Nosíval ji na holi od Čími až na Moráň, kam jsem se chodívali koupat tehdy ještě ve staré Vltavě. Litoval venkovské psy a nejednou takového ubožáka podvraťáka osvobodil a zavázal si ho nadšenou nehynoucí láskou Při pobytu na venkově měl vždy několik takových psisek, která ho provázela, a on jim kupoval salám. Doma jsme žádné zvíře neměli – až Purče. To byl kočka, která měla u taťky privilegia. Dokonce jí sám hladíval fousy svou holící štětkou, které se jinak nikdo nesměl dotknout. „Je to směšné“, říkal, „kotě je mladé a má fúsy a biskup je starý a nemá je!“
Když mi bylo asi šest let, vzal mne jednou taťka sebou do Prahy. Aby mohl lépe vyřídit, co potřeboval, odložil mne ke známým s tím, že si mne potom vyzvedne. Po večeři se mi už zavíraly oči a taťka nešel a nešel. Tehdy jsme neměli telefon, tak mě kmotřička uložila ke spánku. Taťka zatím ve vinárně nad baňou jaksi zapomněl, že existuji, a dorazil v časných ranních hodinách beze mne. Maminka nespala hrůzou bez sebe, co se stalo. A nikdy prý nezapomene na taťkův upřímně překvapený výraz nad jejím výkřikem: „Kde máš Dáču?“ Ráno pro mne dojela, ale byla to pro nás dvě noc strašidelná.
Přestože ve vzpomínkách se nejčastěji rýsují takovéto příhody, celkový pocit je úžasně klidný. Měla jsem navzdory válce hezké dětství. Naši byli vždycky doma. Maminku mám moc hodnou, vlídnou a obětavou a taťka, přestože jsem před ním měla vždy respekt, se mi věnoval, jak nejlépe uměl. Byl rád, že též kreslím a sledoval mou práci, byť trochu s nadhledem, k jakému ho opravňovala jeho umělecká poctivost. Později vždy komentoval sardonicky mou takzvanou tvorbu. Vzpomínám, jak se přišel podívat na UMPRUM na mou diplomovou práci. Stál před osmi čtverečnými metry pomalované plochy a mlčel. Pak pokýval hlavou a pravil „Čáčuro, je to barevné jak na cigorku.“ A měl pravdu.
Nejhorší trápení jsem s ním měla, když jsem jako dítě v tichém, teplém a zakouřeném ateliéru stávala modelem. Ruce a víčka mně klesaly, nohy dřevěněly a já musela stát navlečená do jakéhosi řasnatého hábitu z režného plátna a pózovat. Pochopení pro taťkovu práci jsem měla tehdy minimální, ale dnes si dovedu představit, jak ho musel rozčilovat můj tupý obličej a vysedlé lopatky. „Dáčko, to není ruka, ale rukavica!“ Další trápení: skákání pro pivo. Vždycky mi buď spadla pěna nebo jsem přinesla špatnou míru nebo, ó hrůzo, jsem strčila do pěny svůj špinavý palec.
Byl nedůtklivý v situaci, kdy mu někdo chtěl v dobré vůli posloužit. Jemu to nevyhovovalo. Našňupnul se, když mu kdosi nastavil zapalovač. Měl svoje zápalky a obřad zapalování měl pečlivý postup. Na toho, kdo rychle nabídl oheň, vybafl: „Nechejte toho, musíte čekat a já musím spěchat, otravujete sebe i mne!“ Další kámen úrazu byl, když mu někdo nabídl pohoštění. Nad mísou obložených chlebíčků doporučil, aby si ty srágory strčili do řiti. Protože byl člověk rodem chudobný, neměl rád lidi zámožné, zvláště sedláky. Také nerad někam jezdil – až na rodné Valašsko, kde se cítil mezi svými. Jednou ale byl pozván na zabijačku. Tož se tedy těšil (i když byl skromný jedlík) na prdelačku a na ovar. No, zabijačka byla mohutná. Hospodyně – a musím dodat, že znamenitá hospodyně – mu ovšem nejdřív předložila jakési drůbky s rýží. Taťka myslel, že je to všechno, a nahlas prohlásil: „To je jakéhosi vyvařování a nakonec dostanu rýžu!“ A už ho tam příště nikdo nedostal.
I po pětapadesátiletém pobytu v Praze hovořil taťka stále valašským nářečím. Používal ovšem i jadrná česká slova, která nejsou právě spisovná. Ale jak to sedělo jeho podání! Jistě prominete , když budu citovat doslovně. Jednou v létě, v úmorném horku, jsme chodili doma polonazí jako na plovárně, ač to jinak u nás nebylo zvykem. Taťka seděl u stolu a já jsem se smála“ „Jé, ty máš černou hlavu a bílý nohy!“ Šlehl po mě okem a pravil: „A ty máš malé gatě a velkú prdel!“ A bylo to.
Mé známé a známosti ze studentských let nebral vážně, dokonce si ani nepamatoval jména, a tak jsem mu znovu a znovu představovala tytéž lidi. Vzácnou schopnost ale měl, když už si někoho zapamatoval, že se na něho poptával, i když už ten dotyčný vypadl – abych tak řekla – z okruhu mého zájmu. Tak se stávalo, že při návštěvě kolegy Jana se ptal, kde mám Chrudoše (to byl Čestmír), a po pětileté známosti s Arpádem (Géza) se divil, kde je Honza. A hochy v prezenční službě pro jistotu tituloval pane plukovníku. Jednou se moji přátelé z UMPRUM dohodli, že starého Barucha opijí,. Dopadlo to tak, že statní mladíci už neviděli na oči a sedmdesátiletý Jožka Baruch rozšafně seděl v nejlepším rozmaru. Nakonec hoši odjeli taxíkem, protože jim zmožené nohy odmítly službu, a starý Baruch pokojně dopil a dopravil se spolehlivě domů tramvají. Jako vždycky.
Jednou jsme se s maminkou opravdu vylekaly. Ráno mě budila s tím, že taťka vůbec nepřišel domů. To se nestávalo. Jela jsem do redakce, kde jsem tehdy pracovala, a hned, zděšená, zahájila telefonické pátrání. U přátel, do nemocnice, na policii, každou chvíli domů, kde v úzkosti čekala maminka. Nikdo nic nevěděl. Mé představy byly nejčernější, vždyť otci tehdy bylo již třiasedmdesát. K poledni volá maminka“ „Taťka už jde, vidím ho na rohu.“ Nevíte, jak jsem byla šťastná. Celé odpoledne jsem pak taťkův návrat oslavovali. A kde byl? Zajel si s nějakým štamgastem od Schnellů na Kladno, aby posoudil kvalitu tamnějšího piva.
Jedinou potíž měl taťka ráno se vstáváním. Protože měl slabé srdce, maminka, která byla do pěti od rána na nohou, mu ráda dopřávala jeho vstávání po osmé. Ovšem v neděli, když my dvě jsem si mohly přispat, taťka byl čiperný už v sedm a vařil snídani. Jinak se v kuchyni nevyskytoval, leda když nám přišel vypnou rádio. Ale vzpomínám jak hospodařil, když maminka šla kvůli mému studiu v pětašedesáti do práce a šila na směny v továrně na konfekci. Taťka uměl například míchaná vejce – kolik vajec, tolik špeku a tolik pepře. Rovněž pomýval nádobí. Trvalo to dlouho – několikrát mu následkem kuřáckých přestávek vystydla voda. Na stole byla pak kartka: „Umyl jsem 68 kusů. J.“ Počítal za kus i mocca lžičku. Vůbec rodinné vzkazy jako „Šel jsem pryč, doraž se chlebem“, připojené k připravené večeři, jsem milovala. Připsala jsem je zase pro maminku“ „Já taky. D.“ A bylo to.
Měl rád děti. Ne zrovna nemluvňata, ale děti které už vyvíjejí horlivou vlastní činnost a mají první nápady. Nikdy nepřestanu litovat, že se nedožil setkání se svou vnučkou Byli by si velice blízcí a mnohé z kousků, nad kterými se má trpělivost chytá za hlavu, by on jistě ocenil, Byl by jejích ochráncem proti mé pseudopedagogické důslednosti. Vzpomínám si, jak byl na návštěvě u přítele, sochaře Antka. Seděli v ateliéru a stále se ozývalo jakési ťukání a škrábání. To prý si synci někde hrají – pravil Antek. Náhle vypadlo kus omítky i s cihlou a sochař radostně zvolal: „Už jsou tady!“ Ogaři se prohrabali jako Monte Christo a taťkovi připadalo velice pěkné, že to dokázali.
Byl čistotný. Nikdy si neotřel ruce do použitého cizího ručníku. „Však to oschne samo“, raději pravil,. A přitom, kdo k němu přišel do ateliéru, musel být zděšen, kam oko pohlédlo, papíry, rovné i v rolích, barvy, štočky, rydla, krabice – vše pod ohromnou vrstvou prachu. Byl nešťastný z každého našeho pokusu o úklid. Nic by býval nenašel. Když se s něčím hnulo, hned to poznal, jak dokázal při tomto pořádku pracovat tak exaktně, tužky zařezané, papír bez poskvrnky – to ví sám bůh a on. Na spodku velkého černého dubového stolu, kde kreslil, jsem při pořádání jeho pozůstalosti našla korespondenci až do roku 1945. Bylo to pro mne těžké probírat se tím po jeho odchodu, ale v celém tom množství zaprášených dokladů o něm jako o umělci i člověku nebylo – jestli mi rozumíte – žádných tmavých koutů.
Taťka byl velmi špatný obchodník. Obrázky prodával doslova za pár korun. Jeho záznamy svědčí přesně na haléř o tom, že ta spousta práce, kterou v životě udělal, byla zaplacena až směšně málo. Žili jsme tedy skromně, maminka šila, vycházeli jsme jen tak tak. Jednou za války měl taťka nový zimník – asi měsíc – protože se jednoho dne vrátil bez zimníku. Daroval jej v noci nějakému opilci, aby mu nebylo zima. Ten člověk prý jej nechtěl, ale taťka mu jej vnutil. Mamince bylo do pláče. „A tož už se stalo, já se nějak obejdu,“ těšil ji vystřízlivělý taťka. A obešel se. Chodil potom celé léta v hubertusu.
Když se připravovala tato beseda, obrátila jsem se na několik jeho přátel, aby mi pověděli něco ze svých vzpomínek na něj. Všichni mi vlastně řekli totéž: „Jožka byl výborný. Čestný v každém ohledu, svérázný, dobrosrdečný, otevřený, poctivý. Bohém nikoliv zjevem, ale srdcem!“